Čtvrtek 5. května byl ve znamení přesunu do Heřmanic v Podještědí a také pěších tůr. Cestou do penzionu Česká hospoda jsme se prošli k přírodní památce Dutý kámen. Je to hřbet tvořený lokálně zpevněným křídovým pískovcem, který je proťatým po celé délce asi 3-4 m mocnou žílou třetihorní vyvřelé horniny a vystupuje asi 20-30 m nad okolní terén. Dutý kámen je pozoruhodný především mimořádným geologickým - jevem sloupkovým rozpadem pískovce.
Odpolední nádherné počasí a výborná viditelnost přímo vybízela k výletu na místo dalekého rozhledu. Vybrali jsme si nejvyšší horu Lužických a Žitavských hor 793 m vysoký Luž. Cestou jsme se mohli koulovat zbytky sněhu po úterní vánici. Rozhled z vrcholu byl opravdu velkolepý a tak jsme mohli identifikovat většinu hor znázorněných na vrcholové růžici. Zejména nás potěšila viditelnost Milešovky.
V pátek jsme po bohaté snídani osedlali své oře a vydali se na cestu do Žitavy. Pro přejezd hranice jsme si vybrali cyklostezku, která nás dovedla příjemným stoupáním přes bývalou myslivnu Na šestce až ke Hraniční uzávěře (Kammloch). Odtud nás čekal dlouhý sjezd po silnici až do Hartau. Překrásnou dubovou alejí jsme k polednímu po cyklostezce podél Nisy dorazili do Žitavy. Po nezbytné polední polévce jsme si prošli historickou část města. Pohodlnou cyklostezkou po německém území podél Nisy jsme dojeli do Hrádku nad Nisou. Nezbytné občerstvení a hurá do hor. Pravda, že čtyřkilometrové stoupání do Horního Sedla jsme většinou absolvovali vedle kola, ale odměnou nám byl sjezd do Polesí. Odtud po vrstevnicové lesní cestě do Petrovic a přes Petrovické domky do penzionu. K večeru dorazila druhá část výpravy a mohl se tak precizovat sobotní program. Čekala nás cesta do Oybinu lázeňského městečka s romantickou zříceninou hradu a kláštera.
Sobota byla opět nádherná, co se týče počasí i náplně dne. Do Oybinu jsme přes sedlo Kammloch dorazili snad za hodinku. O to déle jsme se zdrželi prohlídkou stejnojmenného rozsáhlého hradu vsazeného do mohutné pískovcové stolové hory. Založení hradu je spjato s pány z Lipé a panovník Karel IV. zde založil v roce 1369 klášter Celestýnů. Neméně zajímavý je dřevěný kostelík v podhradí.
Chvíli jsme poseděli u polévky v příjemné hospůdce. Posilnění bylo důležité, neboť následovalo velmi strmé stoupání lesem „po červené“, překročení státní hranice a zkratkou přes Valy a Krompach do Dolní Světlé. Pitný režim jsme splnili návštěvou doporučené restaurace a mírným stoupáním jsme pokračovali po panelové cestě k hraničnímu přechodu Waltersdorf s krásnou vyhlídkou do kraje. Zde se naše skupina rozdělila, ti trénovanější vystrkali své bicykly až na samý vrcholek Luže (792 m.n.m.) , a ti, co oprášili kola až před touto akcí, to vzali přímo do chaty pod Lužem. Když do chaty dorazili sportovci, pokračovali jsme sjezdem k Sirnému prameni (nenalezen) a pak už následovala zpáteční cesta přes Horní a Dolní Světlou a Mařenice do Heřmanic v Podještědí. Milá byla krátká podvečerní zastávka na Malevilu - nikdo z nás sice golfu neholduje, ale podívali jsme se na koně, lamy, pštrosa a další faunu v hezkém prostředí.
O náplni posledního dne, neděle, se rozhodlo až ráno u snídaně. Cílem byla přehradní nádrž Naděje postavená na Hamerském potoce. Nad Malevilem jsme odbočili na žlutou značku směrem na Mařeničky. Že nepojedeme po cyklostezce jsme věděli, ale proč ne, když je nebe bez mráčku. Do Mařeniček to bylo „jen“ přes kořeny stromů, do Antonínova údolí dokonce po silničce. Ale cesta od Hamru údolím Hamerského potoka pod přehradu Naděje byla jedno dobrodružství. Ozývaly se hlášky: „Už vím, proč se to jmenuje Naděje“ nebo „Jakým koeficientem si přenásobíme ujeté kilometry“. Naše kola se asi divila, když byla přemísťována přes balvany, po úzké stezičce ve výšce nad potokem nebo po kládách v bažině. Pohled na jezero přehrady, skryté v lesích však stál za tuto námahu.
Další cesta už vedla po skutečné cyklostezce ke křižovatce U Jána, přes Horní a Dolní Světlou do Mařenic. Nad Mařenicemi je pěkně opravená kaplička, prý má toto místo magickou sílu. Vyšplhali jsme k ní bez kol a pokochali se posledním pohledem do jarního kraje. Do našeho cílového místa v České hospodě pak už chybělo jen pár kilometrů.
Protože nám místní kuchyně moc chutnala, rozloučili jsme se zde pozdním obědem a po nádherném prodlouženém víkendu vyrazili k domovům.